buddhistická píseň jara

 

"Jdeš přírodou, jíž mrazu větry táhnou, přes holé nivy, bílý sněhu kryt,

pln strasti toužíš nalézt v příštím jaru, svých nadějí a přání cesty svit,

jímž kráčels jara minulého v touze, ač s posměchem tě k touhám napořád,

ta cesta zanechala ve sklamání jen s prázdnou rukou v zimním ledu stát.

Ty chtěl bys opět pestrou kytku vázat a cítit z vůně květů vonět vřes,

fialku v trávě rosou pokropenou tam hledat jít, kde sluncem dýchá les.

Dnem každičkým, jímž výše stoupá stále na modru nebes vzhůru Velký vůz,

tvá úzkost mizí, váhavosti tíže, nadějí v těle plném strasti, hrůz.

Vždyť jarem bude všecek život vzbuzen a znovu všemu nechá klíčit zas,

v háv pestrý bude všechny nivy halit, je duhou barev sepne v sytý pás.

Tak slibuješ ty jarem příštím tomu, co podzim nechal zvadnout, nový vznik,

již v snění vidíš víti opět věnce, jež spálil zimy vítr kouzelník.

Již květinami hnízdo svoje zdobíš a promlouváš k nim touhy modlitbou:

"Ó mladé Jaro osvoboď mne strasti, nechť prsa má se klidem štěstí dmou!

Svým kouzlem mávni, které sluncem září a nedopusť, bych zase žalem zvad,

byl jsem já dosud tolik tebou zklamán, že nedopustíš klamu znovu snad!"

A doufáš v to, ba naděj v srdci chováš, co zatím spěje jaro k létu blíž,

ty rány ohledáváš duše svojí, zda hojení jest stopu zříti již.

Dál doufáš v zázrak v dne i noci snění, ač zatím v podzim vchází léta čas

a stará rána hnisá jako dříve, těm známým strastem dána napospas.

Ty čekáš dál, až větrů ledem táhne tvou cestou mrazuplný zimy van,

kdy zanechán jsi opět ve zklamání nad prázdnou rukou trpce zadumán.

Pak vidí znova oko tvoje vlhké jen zvadlou zem před sebou a nic víc,

žal sevře srdce tvoje jako tehdá a slza skane v smutnou bledou líc.

 

Ty nevíš strasti duše svojí původ, že "vykoupení" srdce tvoje dá,

kde skromně fialka jak v trávě skrytá, ve prosté, vážné pravdě spočívá!

Myšlení vlastní a poznání toho, co pravdou, co jest pošetilým snem,

seznání chtíčů, které v tobě planou: Svobodou jest a žití novým dnem!

Pak kráčíš lehko, sám když tak jsi seznal, vždy jarem, létem, v podzim, zimy mráz,

neb splněny tvé neskojené touhy, tys strasti navždy z nitra svého střás.

Nechť raší, zraje, vadne, hnije všecko kol tebe v stálé změně každý rok,

tys zachráněn od veškerého žáru a věčným jarem dál tě vede krok."

  

(Autor: neznámý)