homeopatie
Slovo homeopatie pochází z řeckých slov homoios = podobný, stejný a pathos = nemoc, vášeň, bolest. Počátky homeopatie mají svůj původ na území Evropy a za jejího zakladatele je považován Samuel Hahnemann (ačkoli někteří jeho předchůdci se o homeopatii také zmiňují). Tato léčebná metoda vychází ze zásady "similia similibus curantur" (podobné se léčí podobným). To znamená, že nemoc je léčena stejnými prostředky, které ji způsobují. Homeopatie klade velký důraz na individuální přístup ke každému nemocnému a na komunikaci a na vztah mezi pacientem a homeopatem, protože metoda léčí pacienta jako celek, tedy tělo i duši.
Homeopatické léky jsou typické velkým ředěním všech používaných základních látek, kterými jsou převážně léčivé byliny a látky přírodního původu. Protože je ředění základem homeopatických léků, je jeho proces stanoven pravidly, která jsou určena Homeopatickým lékopisem.
Kromě ředění je důležité také protřepávání (dynamizace) roztoku připravovaného homeopatika, kterým se dosáhne maximálního léčebného efektu. Na homeopatikách by mělo být vždy označení písmenem D nebo CH, která označují způsob ředění. Písmeno CH se užívá pro centimální ředění 1:100 a písmeno D pro decimální ředění 1:10, za písmenem by mělo být uvedeno číslo, které označuje stupeň ředění přípravku.
Homeopatie má několik dalších pravidel:
- s každým dalším ředěním se stupňuje účinnost jednotlivých homeopatických léků
- užívá se minimální dávka s maximálním účinkem
- může se užívat stejná látka jak pro snížení, tak i pro zvýšení funkce orgánu, vždy však v jiném ředění
- homeopatické léky nemají vedlejší účinky
- nízké finanční náklady na výrobu homeopatických léků a na samotnou léčbu
